Prakticky identický průběh epidemie v České republice a v Německu
Prakticky identický průběh epidemie v České republice a v Německu je velmi zajímavý fenomén. Zajímavé je to zejména proto, že na úrovni postupu vlád obou zemí lze pozorovat velmi značné rozdíly. Podíváme-li se na normalizované grafy denních přírůstků, vypadá to takto:
A na grafu rychlosti šíření epidemie to vypadá takto:
A na podílovém grafu denních přírůstků vypadá celá situace takto:
Nakonec, na podílovém grafu všech případů vypadá celá situace takto:
Z grafů a jejich podobností lze vyčíst několik věcí:
- Zhruba do půlky března jsou grafy ještě značně nepodobné. To může souviset s tehdejšími poměrně malými čísly v ČR, nedokonalosti testovacího procesu (ten mohl být přitom nedokonalý jak v ČR, tak v Německu), jiným přístupem k MDŽ v obou zemích (viz sekce o pátku třináctého) a dalšími vlivy.
- Od půlky března se začínají křivky rychlosti šíření vzájemně velmi silně podobat, a to až do Velikonoc (10. - 13. dubna), aby pár dní po Velikonocích začaly vykazovat tu a tam drobné odchylky, ovšem se stále stejným trendem vývoje.
- Po stabilizaci hodnot v půlce března se podíl denních přírůstků v ČR a v Německu stabilizuje v intervalu přibližně mezi 20 a 25. (s jednou chybou okolo 21. dubna, existují ale indicie se domnívat, že tato chyba je způsobena nějakou lokální anomálií v testovacím procesu).
- Dlouhodobě se pak poměr počtu všech nakažených stabilizuje mezi koeficientem 21 a 22 s velmi mírným poklesem, který ukazuje na velmi mírně lepší výsledky pro Německo, než pro Českou republiku (které ovšem mohou být způsobeny i nějakou systematickou chybou v testovacím procesu).
- Vrchol epidemie nastává v obou zemích prakticky ve stejné dny jakýmsi dvojvrcholem, kde první z vrcholů má maximum 27. března a druhý z vrcholů má maximum 2. - 3. dubna.
- Zejména okolo vrcholu epidemie má epidemie tendenci vykazovat týdenní oscilace, které jsou obzvláště dobře patrné na grafu rychlosti šíření epidemie. S tím, že minima má oscilace v neděli a maxima cca uprostřed pracovního týdne. V tom lze vidět i drobný, ale systematický rozdíl mezi oběma zeměmi: Zatímco v Německu má týdenní oscilace tendenci být jednovrcholová s vrcholem uprostřed pracovního týdne, v ČR má týdenní oscilace tendenci být dvouvrcholová s vrcholy na začátku a na konci pracovního týdne s tím, že uprostřed týdne nastává spíše malý pokles. Tyto týdenní oscilace lze možná částečně vysvětlit sníženou testovací kapacitou obou zemí o víkendech, pravděpodobně se na ní ale podílejí i jiné faktory. Lze asi ponechat pouze spekulacím, v jaké míře týdenní oscilace ovlivňují samotné šíření nemoci a nakolik pouze ovlivňují den, který si nemocný vybere k vyhledání lékařské pomoci. Osobně očekávám, že oba dva vlivy se uplatní, není ale zcela jasné v jakém poměru.
- Po Velikonocích, které byly jistě v přístupu lidí k epidemii jistým milníkem, začínají být i týdenní oscilace méně patrné a vykazují mnohem vyšší nepravidelnosti. To je ovšem indicií k tomu, že týdenní oscilace okolo vrcholu epidemie nevykazuje pouze chování lidí, který den v týdnu vyhledávají lékařskou pomoc, ale i samotný průběh epidemie osciluje podobným způsobem. Kdyby totiž týdenní oscilace byly způsobeny pouze tím, kdy nemocní vyhledávají lékařskou pomoc, musely by oscilace podobně pokračovat i dále po Velikonocích. Já to interpretuji tak, že po Velikonocích začali lidé v obou zemích obnovovat nepracovní kontakty, které postupně způsobují vymizení oscilací. (Pracovní kontakty totiž zcela zřejmě oscilují v týdenním cyklu, zatímco nepracovní kontakty v týdenním cyklu zas tak moc neoscilují, resp. budou mít tendenci být komplementem ke kontaktům pracovním)
Z dat se tedy jeví, že trendy, které ovlivnily vývoj epidemie, jsou pro obě země prakticky totožné. A to přes diametrálně rozdílný přístup vlád obou zemí k epidemii. Lze tedy prohlásit, že vládní opatření samy o sobě v zásadě vývoj epidemie příliš neovlivňují. Epidemie se šíří v zásadě navzdory všem vládním opatřením. To ovšem neznamená, že ani sociální chování lidí epidemii neovlivňuje. Naopak, týdenní oscilace jsou jasným svědectvím toho, že chování lidí epidemii ovlivňuje. Vládní opatření mají spíše tendenci usměrnit chování lidí, ne každé opatření má ale stejný vliv. Také lze mluvit o zcela přirozených vlivech na chování lidí, které nastávají zcela nezávisle na vládních opatřeních. Lze také očekávat, že v případě, že vláda té či oné země nechce obětovat úplně celou ekonomiku (a v zásadě ani český relativně restriktivní přístup celou ekonomiku ani náhodou neobětuje), má jenom velmi omezenou manévrovací schopnost zavádět opravdu účinná opatření. Jinými slovy: pracovní a ekonomické kontakty jsou podstatnou složkou šíření epidemie a k opravdovému zastavení Koroňáku by bylo nutné omezit i ty. A to v mnohem větší míře, než se odehrálo.
Dobrou zprávou ovšem je, že vládní opatření nejsou ani náhodou podstatnou složkou, která rychlost šíření epidemie ovlivňuje. Ta je spíše ovlivňována faktory na vládách zcela nezávislými. Z faktorů, které vypadají, že mají na epidemii silný vliv, lze jmenovat tyto:
- Faktory prostředí - Sem řadím počasí a jiné environmentální faktory, na které člověk nemá přímý vliv.
- Přirozená lidská reakce na hrozbu epidemie - Pokud lidé cítí hrozbu epidemie, zcela přirozeně upraví své chování omezením kontaktů na minimum a také zvýší obezřetnost k projevům nemoci, která hrozí. Přirozená lidská reakce na hrozbu epidemie má přitom tendenci vykazovat nejlepší výsledky, když se lidé nejvíce bojí. Strach společnosti z epidemie je tak přirozeným motorem bojujícím proti epidemii.
- Interakce mezi přirozenou lidskou reakcí a faktory prostředí - Sem lze například počítat faktory dané tím, že v hezkém počasí lidé mnohem více opouštějí uzavřené prostory kontaminované koronavirem a vycházejí ven, kde je riziko přenosu infekce mnohem menší.
Naopak lze prohlásit, že tyto faktory vývoj epidemie příliš neovlivňují:
- Přímý vliv vlády a jejích opatření - Ta asi sama o sobě nelze chápat jako faktory ovlivňující šíření epidemie, nelze ale vyloučit jistý vliv na přirozenou lidskou reakci. I zde ale bude mít spíše tendencí být zbraní na jeden výstřel. Tj. jestliže se společnost epidemie nijak neobává a nechová se podle toho, lze jí jistě nějakým podstatným vládním opatřením "nakopnout", aby strach z epidemie více uvážila, to nakopnutí ale půjde z principu věci udělat pouze jednou. Další vládní opatření budou společností spíše chápány jako buzerace než jako výzva k dalšímu omezení kontaktů a zodpovědnějšímu epidemiologickému chování.
- Nošení roušek - Kdyby roušky byly účinné epidemiologické opatření, musela by se epidemie v ČR vyvíjet mnohem pomaleji, než v Německu, které žádnou povinnost nošení roušek nezavedlo. To se ale nestalo. To přitom neznamená absolutní neúčinnost roušek, ale pouze relativní neúčinnost vzhledem k charakteru kontaktů, po kterých se Koroňák skutečně šíří. Jinými slovy: Jestliže rouška prodlouží dobu nutnou k infekci klidně čtyřnásobně třeba z 15 minut na jednu hodinu, je rouška v absolutních číslech jistě účinná. Ale zůstává relativně neúčinnou na pracovní kontakty, kde kontakt probíhá třeba 8 hodin denně. Podle všeho jsou tedy při šíření Koroňáku signifikatntní ty druhy kontaktů, které probíhají podstatně déle, než doba, o kterou rouška zabrzdí infekci.
